II

Až příště zasáhne do Tvého života, nebude to ani znát. Již ovlivnila mnohé, sítě její mysli se vinou zkrze svět, nikdo nezůstane ušetřen jejího plánu. Z výše svého trůnu rozprostírá svou mysl vesmírem, vnímajíc všechnu jeho radost i bolest, splétá své plány pod svitem měsíce, rozsévá střípky své moudrosti do myslí bytostí, tiše vyčkává, až se ujmou. Nikdo nedohlédne konců jejích ůmyslů. Nikdo nedokáže pohlédnout do její tváře, skryté za množstvím závojů. Již tě spatřila. Cítíš ten zvláštní pocit, jako by se mělo cosi velkého stát. Nic se nestane. Zaostřila svůj vnitřní zrak do nejtemnějších hlubin tvé duše. Ani se nesnaž bránit. To, co se v Tobě teď změnilo, ani nebude znát. Ale již to nejde vrátit. Změna nastala, a měsíc dorůstá.

Fénixův syndrom

(jen víc žertů na úkor vesmíru)
Milá má, aby ses mohla zrodit, musela zemřít hvězda. Dokud nezemřely první hvězdy, nebyly v celém našem směšně gigantickém universu ony prvky, ze kterých se nyní sestáváme, kterými právě teď jsme. Ten mocný plamen prvních bytostí, božstev, která osvětlovala mladý vesmír, jednoho dne (pokud si můžeme slovo den dovolit) dohořel. V bolestivé křeči umírajícího velikána se zrodily látky, které pak po miliony let, hnány výbuchem novy, bloudily prázdným vesmírem, aby se nakonec zas spojily do nových celků. Pohleď teď na svou ruku. Vidíš to? Díváš se na mrtvé tělo hvězdy, na to, čím jsi byla, čeho jsi byla součástí. Tytéž částečky, které tě nesou, které Ty neseš ve své kráse, pamatují život a smrt bytosti, která dávala světlo temné prázdnotě. Jsi jako fénix, který se zdvihl z popela, do nové, nádherné podoby. Proč tak často vzhlížíme ke hvězdám? Proč si ceníme lidí, kteří umí dávat světlo? Proč nás fascinuje znovuzrození? Pamatujeme si snad svou historii? Jaká jsi asi byla hvězda? Jsme oba stvořeni z jedné? Byli jsme kdysi jedinou bytostí? Chci zářit pro Tebe, a pramálo mě zajímá tma mezi námi...

I

Stálo ho to mnoho úsilí, než se dostal k tomu okamžiku. Pohlížel na všechny ty věci, co nastřádal s neúnavnou pílí, znal je stejně dobře, jako sám sebe. Léta úsilí, námahy, bolesti a zklamání jej teď dovedou k poslední práci. Bude to nebezpečné, obtížné, ale ne nemožné. Na chvilku si dovolil v tu slavnostní chvíli zavzpomínat na svá bláznovská léta, kdy se bez obav vrhal do hloupých podniků, a dostával nesmírně užitečné, ale zbytečně bolestivé lekce. Teď ví, že nadělal spoustu hloupých zbytečností, ale nelituje, protože jiná cesta pro něj nebyla možná. Teď se dostal před konec dlouhé cesty, blíží se, horizont dokonalosti se zdá být na dohled. Nebude to konec, ale otevře ty největší dveře, před jakými kdy stál. Již k němu z dálky jemně pronikají slova, která vyjadřují vše myslitelné tím nejjednodušším způsobem, slyší je, přemítá o nich, ale ještě jim nerozumí. Ještě ne. Brzy. Vzpomínal na to, jak se kdysi na jednom rozcestí nechal strhnout vášní, odložil moudrost, a vyzbrojen jen svým rozumem vykročil nesprávným směrem. Vzpomínal na to, jak cestou z kopce šlapal po nízkých a neschopných bytostech, sám ztělesnění síly a moci, odvážný a nebezpečný. Jak se po dlouhých dvou letech ohlédl, spatřil otisky svých kroků, a rozplakal se. Kolik sil jej stál návrat! Do jaké ubohosti se musel sám propadnout, aby se z údolí vyškrábal zpět k výchozímu bodu. Vzpomínal na prvního učitele, kterého potkal přesně v okamžiku, kdy na něj byl připraven. Nevěděl toho moc, ale mnoho jej naučil, a pak jej opustil, aby se mohl najít další, lepší učitel. Vzpomínal na první úspěchy, na smích, hrdost a pýchu nad svou titěrnou mocí. A na poznání toho, že čím se člověk vyškrábe na vyšší kopec, tím více nepoznaného vidí, tím větší touha jej žene dál, opustit stará místa a navštívit jiná, nová, neznámá. Teď jsou dávno pryč doby ztřeštěného smíchu, pryč je plačtivá lítost, zloba a všechno hloupé, čím se kdy zabýval. Chápe, a usmívá se. Vypadá šťastně. Dost. Je čas na práci. Postavil se, a v mysli pozvedal předměty, které se naučil ovládnout až k dokonalosti. Zhmotňovaly se v jeho mysli, chvíli rostly, a pak se ustálily ve vzájemné harmonii. Písmena okolo místnosti se dala do zběsilého běhu, a slova, která vyslovoval, tvořila vždy to, co znamenala. Vzduch se začal pohybovat, rozhovor začal. Na lehkých nohách, na křídlech větru, uhání posel do paláce bohů. Staniž se!

Eset

Tohle je les, který jsem nikdy neviděl. Jako z pohádky. Převysoké stromy, a všude kapradí, tráva a mech v tak jasně zelených barvách, jaké nelze spatřit okem smrtelníka. Drobná kvítka, mistrovsky rozptýlená po okolí, krášlí zeleň těmi nejsytějšími barvami, jaké ani motýli nemají.
A malé jezírko, tiché oko lesa, prostorem mezi stromy ozářené sluncem. Oslnivý třpyt hladiny, lekníny jako v nehybném tanci na hudbu, která hraje uším bohů.
Za jezírkem světle šedá skála, a uprostřed jezírka v překrásném květinovém trůně sedí dívka, velmi krásná, velmi mladá, však v očích má celé věky a moudrost největších.
Trůn pluje na hladině, a otáčí se za mnou, jak zvolna kráčím po břehu. A ta dívka mluví, a co slovo, to zatřesení posvátným sistrem, pravda a moudrost.
Ale co mi říkala, to nepovím, neb je to tajemství.

Nox

Noc již dávno vytlačila večer, měsíc ozařoval krajinu jasným světlem. Opustil jsem les, jeho klid a napětí, a dal se pěšinou do města, mezi strmé domy, beton a sklo.
Ohně.
Křik a hlahol ze všech stran. Město mě uvítalo s důstojným nadhledem, pohostinné a nebezpečné.
Zvolna jsem kráčel po chodníku, přemítajíc uvnitř o vnějším, když mě vyrušila vzpomínka. Rozestřela se mi před očima bez možnosti úniku. Bílá zděná bouda se šikmou střechou, pěšina pod stromy, omšelá lavička, pískoviště.
Místo, kde končily všechny ty dlouhé hovory, s důvěrou a tichostí vedené. Zastávka Loučení.
Zastavil jsem se, zapálil cigaretu, další vzpomínka na blues a gin, a povolil udidlo nostalgii.

Pozoroval jsem noc, přátelskou, jako kdysi, pukliny na chodníku, stále ty stejné, okna, opět zářící do tmy.

Ta rána na mém pravém rameni, těsně vedle krku, zasazená s takovým citem a přesností, mě zabolela hedvábně a bodavě. Dosud stačí si na ni vzpomenout, a zasyknu, zavřu oči a chvěji se, dokud to neopadne.
Dosud se nezahojila, dosud krvácí.
Kde jsou ty rty?

Lovec

Tohle nebylo poprvé, ale tentokrát cítil, že se něco děje. Stál tiše, tlumil dech, nehýbal se.
Stromy okolo si tiše předávaly svá tajemství tmou, jejich šum se přeléval lesem ve vlnách, které připomínaly dávno již zapomenutou řeč starých.
Tam před ním, pod vrásčitým dubem byl stín, připomínal zvláštní postavu, vysokou, mohutnou, krčící se při kmeni. Nehýbala se. Snad je to jen stín, zrak, vybičovaný tmou, se snadno zmýlí. Musí čekat, světla brzy přibude, a kdyby se to pohnulo...
Stál dál, a zíral do tmy. Tušil, co vidí. Slýchal již mockrát o temných. Staré bytosti, které žijí v temnotě lesa, a ukazují se jen vyvoleným.
První ptačí zpěv začal vytlačovat noční zvuky, obloha nad korunami stromů začala modrat. Teď už bylo vidět, že ten stín má tvar. Nerozeznatelný, ale jistý. Lovec čekal, trpělivost je důležitá, to ho učil otec. Poslední zvuky noci se ozvaly silněji a odešly. Bylo tu ráno, a stín se nehýbal.
Tmavá postava, choulící se do sebe, jakoby ve smutku.
Tohle byl okamžik, kdy muselo dojít k boji. Utéci nelze. Temní mají bystré smysly a silnou vůli. Otočit se k jednomu z nich znamená jistou smrt.
Je to zkouška. Zkouška síly. Bude vyzkoušen, jestli je hoden splynout a stát se větším.
Postava tiše zdvihla hlavu, zvuky lesa umlkly. Lovec vystoupil vpřed, a uchopil tesák.
"Tady stojím. Tady stojím a budu stát, dokud nebudu uznán," opakoval starou větu.
Temný se jako závanem větru zdvihl, a rozepjal křídla.
V srdci nesl lásku, a v rukách smrt. Slunce vyšlo.

Křídla

Na horizontu se objevilo mračno. Pohybovalo se rychle od severu k západu a měnilo tvar, jako přízrak, jako živoucí dým. Několikrát to změnilo směr, a pak se to začalo blížit. Byli to ptáci. Tisíce a tisíce migrujících špačků. Přiblížili se, zakroužili, uspořádali se v rychlé turbulenci a za hlasitého štěbetání usedli, jedna vrstva přes druhou, na mírném svahu louky.

Mraky na obloze se hnuly, a těsně nad hejnem se rozzářilo zapadající slunce v jasně, zářivě jasně oranžové barvě. Jeden z nich se zvedl a přeletěl o kousek dál. Nebylo jej dobře vidět, byl daleko, pak ale slunce nad ním způsobilo, že se proměnil v cosi, co připomínalo z čirého světla utkaného motýla. Zatřepotal se nad zemí, změnil úhel a zhasl. Zmizel. Potom se zdvihl další, rozzářil se, zhasl, a pak několik naráz. Bylo to, jako pohled na padající sněhové vločky proti slunci. Nic, než jiskření, mihotavý třpyt, drobečky oslnivé záře, tak krátce, tak pomíjivě střídající jeden druhého. Nádherná hra světel a barev, nepřestávajících oslňovat oči svou nádherou.

Pak zničeho nic zmlkli. Pár vteřin seděli klidně a tiše. A pak se stalo něco, co se nedá popsat slovem.

Ozval se rachot hromu, ohlušující, rezonující v ozvěnách, a hejno se zdvihlo celé! Miriády párů zářivých křídel se proměnily v jednolitou masu, rozzářily kruh po okrajích hejna, ten se vlil do vlastního středu, záře se přelila ze strany na stranu, pak kruhem po obvodu. Mračno se za rachotu tisíců drobných perutí zdvihlo výše a předvedlo třpytivý vír, jak se vlévalo, pohlcovalo samo sebe a chrlilo další proudy křídel. Tolik záře!

Náhle se ptáci dostali ze správného úhlu, a již to byli jen ti tmaví malí špačci, co letí dál, kamsi na východ. Měl jsem pocit, že tenhle zázrak odněkud znám, ale nevěděl jsem odkud. Pak mě napadlo, co mi to připomíná. Ano, takové to bývá.

Z lodi bláznů

„Na obzoru plachta bílá!“ zařvala hlídka z podpalubí.
„Všichni na palubu! Napněte arkebůzy!“ zařval první důstojník, nedbaje toho, že je to blbost, krom toho již dříve vyřčená.
„Nekonečná, nevystupovat! Nepřipravte si jízdenky!“ hulákal průvodčí, jak na lesy, nedbaje toho, že lesy jsou v nedohlednu.

Intergalaktický bojový poutník za mírem, obří loď Enterprise, vyzbrojená až po antény, se zatím blížila od pravoboku.
„Pane Spoku, co soudíte o té lodi před námi?“
„Krajně nelogické, všichni sou tam magoři, zničit!“
„Fázery na maximum, zelenopaprská děla zelenými paprsky nabít!“

„Jé, bude ohňostroj! Kormdidlo doprava! Ne, počkat, kormidlo nahoru!“ povykoval kapitán lodi bláznů.
„Že nemáme? Kormidlo nasadit!“
„Napnout kosatku, warp 3!“

„Kapitáne Piccarde, ujíždějí nám proti proudu!“
„Ovšem, mají vesla...“
„Kapitáne, oni kličkují!“
„Ovšemže kličkují, veslují asynchronně...“ odtušil kapitán, a šel si dát panáka.

„Prolétáme meteorickým rojem, moskytiéry nasadit!“
„Entrprajz je nám v patách, zaberte do vesel, v těchto končinách vakuum proudí obzvláště silně!“
„Veslujte do rytmu: Ráz - pět - dva - dvěstě padesát šest - osm - ráz....Počkat! Vesla na pravobok přendat teď!“

Mezitím na Enterpreis vládne panika...
„Kapitáne, mám špatné zprávy, uprchli nám, vyházeli z lodi všechny spodky a ponožky a totálně nám dezorientovali navigaci.“
„Jak barbarské, pane Date.“
„Ale mám i dobré zprávy, vyhodili kostku hašiše velkou jako transfugální konjetror a pár sudů piva. Bude párty, vole!“
„Skvělé, pane Date. Co je to transfugální konjektor?“
„Hodně velká kostka, pane.“

Tanec

Lehce se naklonila, aby vnímala, co říká. Zaměřila oči, a nastavila mi profil k znesvěcení mým upřeným pohledem. Důstojná a krásná tvář ztratila po chvíli zájem, a zahleděla se do obrazců na zdi, bloudila v jejich labyrintu a myslela na to, jaké by to mohlo být. I já jsem bloudil v labyrintu toho obličeje, a přemýšlel nad tím, jaké to je. Usrkla čaj, a usmála se. Stovky svalů v harmonickém tanci měnily tvar, jako když se rozvíjí květ.
Do tiché hudby vrznou dveře,
a pocity přestanou přicházet.
Daleko pryč,
sny lidí se přestanou zdát.
Kde je ten čas?

XIII

Večer byla obloha černá, slunce si našlo cestu pod mraky a svítilo přes střechy továrních hal téměř vodorovně. Ostré světlo, černé stíny. Oheň kouřil nad haldami železného šrotu, lehce poprchávalo. Náhle jsem měl pocit, že vedle mne bije další srdce. Neohlédl jsem se, věděl jsem, že vedle mne nikdo není. Poslouchal jsem ten zvuk, a díval se na muže v dlouhém, hnědém plášti, jak dlouhými, vážnými kroky plyne po chodníku, upínajíce svou mysl na svůj cíl. Brzy zemře, ale neměl by o tom vědět. Lidé by spoustu věcí neměli vědět, protože jsou většinou příliš slabí na to, aby unesli břímě poznání. Nedokážou si s tím poradit, snaží se z poznaného něco vyvodit, to ale bývá mnohdy těžké, a někdy zbytečné.
Muž kráčel dál, a za ním byla chvilkami vidět jemná silueta krásné ženy, jako přelud, který se zrodil zároveň s ním. Již brzy se projeví.
Naklonil jsem tlukot svého srdce Tvému, to aby si mohla spolu říci, co je třeba.
Slunce zapadlo.

Meditace

"Je mi mizerně," píšeš, a já se probudím. Co je to zas? Ach vzpomínám si, ten sen, ten zvláštní sen.
Stálo tam ještě "prosím," a dál už tma. Usednu, přemítám, chvíli nevnímám.
Jsi daleko, příliš daleko. Až v dálkách za svým pouhým bděním mohu najít obraz Tvé duše. Myšlenky utichají, kruh světa se zužuje a uzavírá kolem mé mysli, jsem sám. Nic není. Jsem jen já. A náhle myšlenka. Jediná myšlenka. Ty. Jsi malá, docela malá uprostřed mé tmy. Choulíš se v mém náručí, a můžeš se cítit dobře. Nic tu není, žádný strach, žádné obavy, jen bezpečí. Jsem kolem Tebe, jsem klid, pronikající Tvou kůží až na kost, až k duši. Cítíš úlevu, uvolnění, a na oplátku se usměješ.

Včera

Ještě včera mi bylo zle. Jak psovi. Prej jsou mý věty moc dlouhý. No nic. Zkrátíme. Aspoň na čas.

Pak dáme rozkvést košatosti slovních kudrnatin, skvících se komplikovaností vzájemné provázanosti přepodivných jinotajů, rozplétajících se kol jádra Faustova pudla.

Zpět. Nikdo nepřišel, nikdo nevotravoval. Měl jsem klid. Přemejšlet o smrti, nebo vo čemkoliv. Aj wonna kill sam tajm. Zahrál jsem si hru. Vylít jsem svým Black Widow z vokna pokoje a rozstřílel nepřátelskou základnu na zahradě. Dostaly mě až tanky v předsíni. Hajzlové. Pak dorazila pizza. Byla fakt hnusná. Udělalo se mi zle, zase jsem začal přemejšlet vo smrti. Šel jsem si lehnout, užít si každodenní malou smrt.

Lucii - zimní

Včely voní esencí života. Teď, v době spánku Matky Syré Země, spočívají ve svých úlech, tak, jako druhdy spočívala láska v mém srdci.
Umírají únavou, zimou a hladem, jedna po druhé, zimní chumáč se zmenšuje, a ty tisíce, které zbývají, setrvávají na přesně určených místech, jedna vrstva hlavou doprostřed, další napříč, a další a další, tiché chvění křídel udržuje dnem i nocí teplo potřebné pro přežití tohoto zvláštního živočicha - včelstva. Tady jedinec nic neznamená, a žádná z nich si nemyslí nic jiného, nic o své výjimečnosti, osudu nebo určení. Žijí a umírají pro celek. Pro královnu, matku a duši všech.
V tichém šumění tak vyčkávají, čekají, až přijdou teplé dny, slunce až ozáří česno a ony vyletí ven, do rozkvetlých luk, do korun stromů, umírat upracováním, opotřebené, vypelichané, potrhaná křídla, pořezané oči, bez ideálů a zbytečných myšlenek, bez touhy po čemkoliv, bez stížností.
Matka začne plodit legie nových dělnic, včelstvo ožije, vzroste množství bezvýznamných jednotlivců, tvořících mocné a inteligentní společenství. Veškeré úsilí bude směřovat k přežití další zimy.

Kdybych si mohl vybrat, raději zemřu ve slunci a v lásce, raněný, opotřebovaný a vyčerpaný, než v zimě svého srdce. A já si mohu vybrat.
Ty si můžeš vybrat?

Barvy

Kolik barev má noc...
Bělostný měsíc v úplňku, zářící zkrz větve olší, nahé postavy, dýmající před saunou, rtuťově lesklá řeka tiše odměřuje čas, oheň zbarvuje svůj prostor temně rudou barvou, valouny, zevnitř prozářené přijatým žárem, proudy oranžových jisker, letící do tmy. Už začínám vnímat prostor, hlava zvolna nachází své místo, srdce zpomaluje z divokého tempa. Chvíle ticha, cítím se, jako dítě. Slabý, malátný. Dobrá smrt. Dobrá smrt.

Jakže?

Jakže? Máme dovolit bláznovi, aby si před námi hrál na filosofa?
Kolik má ještě času ten člověk, co jsem jej viděl dnes odpoledne uprostřed náměstí s poloprázdnou lahví levného vína v ruce? Držel ji, jako by to bylo dítě. Roztrhaný, špinavý, dlouhé cáry vatové výplně jeho bundy visely k zemi, jako by naň chtěly dosáhnout, choulil se sám k sobě, coural bolavé nohy po dlažbě, bolestná ukázka inferiorní potence lidského bytí.

Kolik mu mohlo být? Pětadvacet, víc? A ten jeho pohled! Bože můj, říkal jsem si, nic tam není! On jistě vnímá minulost, jako my, myslí budoucnost, jako my, ba ani nezná přítomnost, stejně tak, jako my- Ale nemá iluzi přítomnosti! Jeho mysl nezná ten pojem, jen jím pluje, jako uschlá větev korytem řeky.

Díval jsem se na něj, potáhl nezúčastněně z cigarety, a přemýšlel nad tím, jestli ještě žije. On se díval na zem, před sebe, na své téměř již rozpadlé boty, v očích měl prázdno a ve tváři bolest. A náhle - snad to byl jen pocit, snad mlhavý klam - jsem přímo za jeho zády, přes skleslá ramena, spatřil náznak bělostných křídel. Tak takové to může být?

Potáhl jsem z cigarety, naposled, mírně pálila do rtů, odhodil jsem ji, a vykročil.