Z lodi bláznů

„Na obzoru plachta bílá!“ zařvala hlídka z podpalubí.
„Všichni na palubu! Napněte arkebůzy!“ zařval první důstojník, nedbaje toho, že je to blbost, krom toho již dříve vyřčená.
„Nekonečná, nevystupovat! Nepřipravte si jízdenky!“ hulákal průvodčí, jak na lesy, nedbaje toho, že lesy jsou v nedohlednu.

Intergalaktický bojový poutník za mírem, obří loď Enterprise, vyzbrojená až po antény, se zatím blížila od pravoboku.
„Pane Spoku, co soudíte o té lodi před námi?“
„Krajně nelogické, všichni sou tam magoři, zničit!“
„Fázery na maximum, zelenopaprská děla zelenými paprsky nabít!“

„Jé, bude ohňostroj! Kormdidlo doprava! Ne, počkat, kormidlo nahoru!“ povykoval kapitán lodi bláznů.
„Že nemáme? Kormidlo nasadit!“
„Napnout kosatku, warp 3!“

„Kapitáne Piccarde, ujíždějí nám proti proudu!“
„Ovšem, mají vesla...“
„Kapitáne, oni kličkují!“
„Ovšemže kličkují, veslují asynchronně...“ odtušil kapitán, a šel si dát panáka.

„Prolétáme meteorickým rojem, moskytiéry nasadit!“
„Entrprajz je nám v patách, zaberte do vesel, v těchto končinách vakuum proudí obzvláště silně!“
„Veslujte do rytmu: Ráz - pět - dva - dvěstě padesát šest - osm - ráz....Počkat! Vesla na pravobok přendat teď!“

Mezitím na Enterpreis vládne panika...
„Kapitáne, mám špatné zprávy, uprchli nám, vyházeli z lodi všechny spodky a ponožky a totálně nám dezorientovali navigaci.“
„Jak barbarské, pane Date.“
„Ale mám i dobré zprávy, vyhodili kostku hašiše velkou jako transfugální konjetror a pár sudů piva. Bude párty, vole!“
„Skvělé, pane Date. Co je to transfugální konjektor?“
„Hodně velká kostka, pane.“

Tanec

Lehce se naklonila, aby vnímala, co říká. Zaměřila oči, a nastavila mi profil k znesvěcení mým upřeným pohledem. Důstojná a krásná tvář ztratila po chvíli zájem, a zahleděla se do obrazců na zdi, bloudila v jejich labyrintu a myslela na to, jaké by to mohlo být. I já jsem bloudil v labyrintu toho obličeje, a přemýšlel nad tím, jaké to je. Usrkla čaj, a usmála se. Stovky svalů v harmonickém tanci měnily tvar, jako když se rozvíjí květ.
Do tiché hudby vrznou dveře,
a pocity přestanou přicházet.
Daleko pryč,
sny lidí se přestanou zdát.
Kde je ten čas?

XIII

Večer byla obloha černá, slunce si našlo cestu pod mraky a svítilo přes střechy továrních hal téměř vodorovně. Ostré světlo, černé stíny. Oheň kouřil nad haldami železného šrotu, lehce poprchávalo. Náhle jsem měl pocit, že vedle mne bije další srdce. Neohlédl jsem se, věděl jsem, že vedle mne nikdo není. Poslouchal jsem ten zvuk, a díval se na muže v dlouhém, hnědém plášti, jak dlouhými, vážnými kroky plyne po chodníku, upínajíce svou mysl na svůj cíl. Brzy zemře, ale neměl by o tom vědět. Lidé by spoustu věcí neměli vědět, protože jsou většinou příliš slabí na to, aby unesli břímě poznání. Nedokážou si s tím poradit, snaží se z poznaného něco vyvodit, to ale bývá mnohdy těžké, a někdy zbytečné.
Muž kráčel dál, a za ním byla chvilkami vidět jemná silueta krásné ženy, jako přelud, který se zrodil zároveň s ním. Již brzy se projeví.
Naklonil jsem tlukot svého srdce Tvému, to aby si mohla spolu říci, co je třeba.
Slunce zapadlo.

Meditace

"Je mi mizerně," píšeš, a já se probudím. Co je to zas? Ach vzpomínám si, ten sen, ten zvláštní sen.
Stálo tam ještě "prosím," a dál už tma. Usednu, přemítám, chvíli nevnímám.
Jsi daleko, příliš daleko. Až v dálkách za svým pouhým bděním mohu najít obraz Tvé duše. Myšlenky utichají, kruh světa se zužuje a uzavírá kolem mé mysli, jsem sám. Nic není. Jsem jen já. A náhle myšlenka. Jediná myšlenka. Ty. Jsi malá, docela malá uprostřed mé tmy. Choulíš se v mém náručí, a můžeš se cítit dobře. Nic tu není, žádný strach, žádné obavy, jen bezpečí. Jsem kolem Tebe, jsem klid, pronikající Tvou kůží až na kost, až k duši. Cítíš úlevu, uvolnění, a na oplátku se usměješ.

Včera

Ještě včera mi bylo zle. Jak psovi. Prej jsou mý věty moc dlouhý. No nic. Zkrátíme. Aspoň na čas.

Pak dáme rozkvést košatosti slovních kudrnatin, skvících se komplikovaností vzájemné provázanosti přepodivných jinotajů, rozplétajících se kol jádra Faustova pudla.

Zpět. Nikdo nepřišel, nikdo nevotravoval. Měl jsem klid. Přemejšlet o smrti, nebo vo čemkoliv. Aj wonna kill sam tajm. Zahrál jsem si hru. Vylít jsem svým Black Widow z vokna pokoje a rozstřílel nepřátelskou základnu na zahradě. Dostaly mě až tanky v předsíni. Hajzlové. Pak dorazila pizza. Byla fakt hnusná. Udělalo se mi zle, zase jsem začal přemejšlet vo smrti. Šel jsem si lehnout, užít si každodenní malou smrt.

Lucii - zimní

Včely voní esencí života. Teď, v době spánku Matky Syré Země, spočívají ve svých úlech, tak, jako druhdy spočívala láska v mém srdci.
Umírají únavou, zimou a hladem, jedna po druhé, zimní chumáč se zmenšuje, a ty tisíce, které zbývají, setrvávají na přesně určených místech, jedna vrstva hlavou doprostřed, další napříč, a další a další, tiché chvění křídel udržuje dnem i nocí teplo potřebné pro přežití tohoto zvláštního živočicha - včelstva. Tady jedinec nic neznamená, a žádná z nich si nemyslí nic jiného, nic o své výjimečnosti, osudu nebo určení. Žijí a umírají pro celek. Pro královnu, matku a duši všech.
V tichém šumění tak vyčkávají, čekají, až přijdou teplé dny, slunce až ozáří česno a ony vyletí ven, do rozkvetlých luk, do korun stromů, umírat upracováním, opotřebené, vypelichané, potrhaná křídla, pořezané oči, bez ideálů a zbytečných myšlenek, bez touhy po čemkoliv, bez stížností.
Matka začne plodit legie nových dělnic, včelstvo ožije, vzroste množství bezvýznamných jednotlivců, tvořících mocné a inteligentní společenství. Veškeré úsilí bude směřovat k přežití další zimy.

Kdybych si mohl vybrat, raději zemřu ve slunci a v lásce, raněný, opotřebovaný a vyčerpaný, než v zimě svého srdce. A já si mohu vybrat.
Ty si můžeš vybrat?

Barvy

Kolik barev má noc...
Bělostný měsíc v úplňku, zářící zkrz větve olší, nahé postavy, dýmající před saunou, rtuťově lesklá řeka tiše odměřuje čas, oheň zbarvuje svůj prostor temně rudou barvou, valouny, zevnitř prozářené přijatým žárem, proudy oranžových jisker, letící do tmy. Už začínám vnímat prostor, hlava zvolna nachází své místo, srdce zpomaluje z divokého tempa. Chvíle ticha, cítím se, jako dítě. Slabý, malátný. Dobrá smrt. Dobrá smrt.

Jakže?

Jakže? Máme dovolit bláznovi, aby si před námi hrál na filosofa?
Kolik má ještě času ten člověk, co jsem jej viděl dnes odpoledne uprostřed náměstí s poloprázdnou lahví levného vína v ruce? Držel ji, jako by to bylo dítě. Roztrhaný, špinavý, dlouhé cáry vatové výplně jeho bundy visely k zemi, jako by naň chtěly dosáhnout, choulil se sám k sobě, coural bolavé nohy po dlažbě, bolestná ukázka inferiorní potence lidského bytí.

Kolik mu mohlo být? Pětadvacet, víc? A ten jeho pohled! Bože můj, říkal jsem si, nic tam není! On jistě vnímá minulost, jako my, myslí budoucnost, jako my, ba ani nezná přítomnost, stejně tak, jako my- Ale nemá iluzi přítomnosti! Jeho mysl nezná ten pojem, jen jím pluje, jako uschlá větev korytem řeky.

Díval jsem se na něj, potáhl nezúčastněně z cigarety, a přemýšlel nad tím, jestli ještě žije. On se díval na zem, před sebe, na své téměř již rozpadlé boty, v očích měl prázdno a ve tváři bolest. A náhle - snad to byl jen pocit, snad mlhavý klam - jsem přímo za jeho zády, přes skleslá ramena, spatřil náznak bělostných křídel. Tak takové to může být?

Potáhl jsem z cigarety, naposled, mírně pálila do rtů, odhodil jsem ji, a vykročil.