Křídla

Na horizontu se objevilo mračno. Pohybovalo se rychle od severu k západu a měnilo tvar, jako přízrak, jako živoucí dým. Několikrát to změnilo směr, a pak se to začalo blížit. Byli to ptáci. Tisíce a tisíce migrujících špačků. Přiblížili se, zakroužili, uspořádali se v rychlé turbulenci a za hlasitého štěbetání usedli, jedna vrstva přes druhou, na mírném svahu louky.

Mraky na obloze se hnuly, a těsně nad hejnem se rozzářilo zapadající slunce v jasně, zářivě jasně oranžové barvě. Jeden z nich se zvedl a přeletěl o kousek dál. Nebylo jej dobře vidět, byl daleko, pak ale slunce nad ním způsobilo, že se proměnil v cosi, co připomínalo z čirého světla utkaného motýla. Zatřepotal se nad zemí, změnil úhel a zhasl. Zmizel. Potom se zdvihl další, rozzářil se, zhasl, a pak několik naráz. Bylo to, jako pohled na padající sněhové vločky proti slunci. Nic, než jiskření, mihotavý třpyt, drobečky oslnivé záře, tak krátce, tak pomíjivě střídající jeden druhého. Nádherná hra světel a barev, nepřestávajících oslňovat oči svou nádherou.

Pak zničeho nic zmlkli. Pár vteřin seděli klidně a tiše. A pak se stalo něco, co se nedá popsat slovem.

Ozval se rachot hromu, ohlušující, rezonující v ozvěnách, a hejno se zdvihlo celé! Miriády párů zářivých křídel se proměnily v jednolitou masu, rozzářily kruh po okrajích hejna, ten se vlil do vlastního středu, záře se přelila ze strany na stranu, pak kruhem po obvodu. Mračno se za rachotu tisíců drobných perutí zdvihlo výše a předvedlo třpytivý vír, jak se vlévalo, pohlcovalo samo sebe a chrlilo další proudy křídel. Tolik záře!

Náhle se ptáci dostali ze správného úhlu, a již to byli jen ti tmaví malí špačci, co letí dál, kamsi na východ. Měl jsem pocit, že tenhle zázrak odněkud znám, ale nevěděl jsem odkud. Pak mě napadlo, co mi to připomíná. Ano, takové to bývá.