Nox

Noc již dávno vytlačila večer, měsíc ozařoval krajinu jasným světlem. Opustil jsem les, jeho klid a napětí, a dal se pěšinou do města, mezi strmé domy, beton a sklo.
Ohně.
Křik a hlahol ze všech stran. Město mě uvítalo s důstojným nadhledem, pohostinné a nebezpečné.
Zvolna jsem kráčel po chodníku, přemítajíc uvnitř o vnějším, když mě vyrušila vzpomínka. Rozestřela se mi před očima bez možnosti úniku. Bílá zděná bouda se šikmou střechou, pěšina pod stromy, omšelá lavička, pískoviště.
Místo, kde končily všechny ty dlouhé hovory, s důvěrou a tichostí vedené. Zastávka Loučení.
Zastavil jsem se, zapálil cigaretu, další vzpomínka na blues a gin, a povolil udidlo nostalgii.

Pozoroval jsem noc, přátelskou, jako kdysi, pukliny na chodníku, stále ty stejné, okna, opět zářící do tmy.

Ta rána na mém pravém rameni, těsně vedle krku, zasazená s takovým citem a přesností, mě zabolela hedvábně a bodavě. Dosud stačí si na ni vzpomenout, a zasyknu, zavřu oči a chvěji se, dokud to neopadne.
Dosud se nezahojila, dosud krvácí.
Kde jsou ty rty?