Eset

Tohle je les, který jsem nikdy neviděl. Jako z pohádky. Převysoké stromy, a všude kapradí, tráva a mech v tak jasně zelených barvách, jaké nelze spatřit okem smrtelníka. Drobná kvítka, mistrovsky rozptýlená po okolí, krášlí zeleň těmi nejsytějšími barvami, jaké ani motýli nemají.
A malé jezírko, tiché oko lesa, prostorem mezi stromy ozářené sluncem. Oslnivý třpyt hladiny, lekníny jako v nehybném tanci na hudbu, která hraje uším bohů.
Za jezírkem světle šedá skála, a uprostřed jezírka v překrásném květinovém trůně sedí dívka, velmi krásná, velmi mladá, však v očích má celé věky a moudrost největších.
Trůn pluje na hladině, a otáčí se za mnou, jak zvolna kráčím po břehu. A ta dívka mluví, a co slovo, to zatřesení posvátným sistrem, pravda a moudrost.
Ale co mi říkala, to nepovím, neb je to tajemství.