I

Stálo ho to mnoho úsilí, než se dostal k tomu okamžiku. Pohlížel na všechny ty věci, co nastřádal s neúnavnou pílí, znal je stejně dobře, jako sám sebe. Léta úsilí, námahy, bolesti a zklamání jej teď dovedou k poslední práci. Bude to nebezpečné, obtížné, ale ne nemožné. Na chvilku si dovolil v tu slavnostní chvíli zavzpomínat na svá bláznovská léta, kdy se bez obav vrhal do hloupých podniků, a dostával nesmírně užitečné, ale zbytečně bolestivé lekce. Teď ví, že nadělal spoustu hloupých zbytečností, ale nelituje, protože jiná cesta pro něj nebyla možná. Teď se dostal před konec dlouhé cesty, blíží se, horizont dokonalosti se zdá být na dohled. Nebude to konec, ale otevře ty největší dveře, před jakými kdy stál. Již k němu z dálky jemně pronikají slova, která vyjadřují vše myslitelné tím nejjednodušším způsobem, slyší je, přemítá o nich, ale ještě jim nerozumí. Ještě ne. Brzy. Vzpomínal na to, jak se kdysi na jednom rozcestí nechal strhnout vášní, odložil moudrost, a vyzbrojen jen svým rozumem vykročil nesprávným směrem. Vzpomínal na to, jak cestou z kopce šlapal po nízkých a neschopných bytostech, sám ztělesnění síly a moci, odvážný a nebezpečný. Jak se po dlouhých dvou letech ohlédl, spatřil otisky svých kroků, a rozplakal se. Kolik sil jej stál návrat! Do jaké ubohosti se musel sám propadnout, aby se z údolí vyškrábal zpět k výchozímu bodu. Vzpomínal na prvního učitele, kterého potkal přesně v okamžiku, kdy na něj byl připraven. Nevěděl toho moc, ale mnoho jej naučil, a pak jej opustil, aby se mohl najít další, lepší učitel. Vzpomínal na první úspěchy, na smích, hrdost a pýchu nad svou titěrnou mocí. A na poznání toho, že čím se člověk vyškrábe na vyšší kopec, tím více nepoznaného vidí, tím větší touha jej žene dál, opustit stará místa a navštívit jiná, nová, neznámá. Teď jsou dávno pryč doby ztřeštěného smíchu, pryč je plačtivá lítost, zloba a všechno hloupé, čím se kdy zabýval. Chápe, a usmívá se. Vypadá šťastně. Dost. Je čas na práci. Postavil se, a v mysli pozvedal předměty, které se naučil ovládnout až k dokonalosti. Zhmotňovaly se v jeho mysli, chvíli rostly, a pak se ustálily ve vzájemné harmonii. Písmena okolo místnosti se dala do zběsilého běhu, a slova, která vyslovoval, tvořila vždy to, co znamenala. Vzduch se začal pohybovat, rozhovor začal. Na lehkých nohách, na křídlech větru, uhání posel do paláce bohů. Staniž se!