Fénixův syndrom

(jen víc žertů na úkor vesmíru)
Milá má, aby ses mohla zrodit, musela zemřít hvězda. Dokud nezemřely první hvězdy, nebyly v celém našem směšně gigantickém universu ony prvky, ze kterých se nyní sestáváme, kterými právě teď jsme. Ten mocný plamen prvních bytostí, božstev, která osvětlovala mladý vesmír, jednoho dne (pokud si můžeme slovo den dovolit) dohořel. V bolestivé křeči umírajícího velikána se zrodily látky, které pak po miliony let, hnány výbuchem novy, bloudily prázdným vesmírem, aby se nakonec zas spojily do nových celků. Pohleď teď na svou ruku. Vidíš to? Díváš se na mrtvé tělo hvězdy, na to, čím jsi byla, čeho jsi byla součástí. Tytéž částečky, které tě nesou, které Ty neseš ve své kráse, pamatují život a smrt bytosti, která dávala světlo temné prázdnotě. Jsi jako fénix, který se zdvihl z popela, do nové, nádherné podoby. Proč tak často vzhlížíme ke hvězdám? Proč si ceníme lidí, kteří umí dávat světlo? Proč nás fascinuje znovuzrození? Pamatujeme si snad svou historii? Jaká jsi asi byla hvězda? Jsme oba stvořeni z jedné? Byli jsme kdysi jedinou bytostí? Chci zářit pro Tebe, a pramálo mě zajímá tma mezi námi...