Led

Jak to sakra dělá, že to takhle umí?

Vánoční tele

Ráno v prvním slunci. Jako rocková hvězda že jo?

Sedlo

Není to nakřivo?

Kdybys byla

Kdybys byla listem, snášejícím se k zemi....
Chtěl bych být větrem, který krouží kolem a čeká, až v kruzích staneš na šedé zemi. Zakývám tebou, nadzdvihnu tě, a uložím zpět. Zatřesu tebou, vynesu tě do výše a nechám v jemných křivkách klesat dolů. Až dolů...
...téměř.
Než se zas zdvihnu.
Než tě zas zdvihnu.

Absinthová

Ledová pláň.
Tma.
Ticho.
Klid.
Když tu náhle všude vybuchnou ohně. tisíce a miliony plamenů.
Tolik hluku, tolik světla! Záře proniká ten tichý a tmavý prostor, zasahuje krystalky ledu tak nemilosrdně, světlo se láme, zvuk se nese, led puká, na jeho studené kůži se rodí kapky vody, dcery ohně a ledu. Kapky lámou světlo, ledové krystaly jej odrážejí, ten rej je nepřekonatelný.
Světlo a lomoz, zem se třese, puká a směje se, velmi rychle, velmi krátce.
Vím, že oheň uhasne záplavou vody, že krása krystalů roztaje v záři ohně. A zbude jen popel a bahno a dým, a nepřekonatelná nezměrnost prázdnoty bytí.
Ale přesto, poznat krásu za to stojí.

Rytmus krajiny

Není to jako hudba?

Radost

Těsně před tím, než opustíš pevnou zem, víš, jestli vzlétneš, nebo padneš? Není to jedno?

Staré, nové, a věčné

Jedno ustupuje, rozplývajíc se v pozadí, dělá místu druhému. Oboje však, bez naděje na úspěch, ustoupí před věčnou Změnou života.

Z dnešní pracovní korespondence...

Hajkova, Lucie says:
bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla

Klid

Jak se stává střelec sebou, střelou a cílem zároveň?

Slova II

Toto shrnutí není k dispozici. Příspěvek zobrazíte kliknutím sem.

Slova

Top 10 nejvyhledávanějších slov na portálu Centrum.cz
Vlastně by to klidně mohl být průměrný vzorek obsahu lidského mozku....
1. práce
2. hry
3. praha
4. seznamka
5. sex
6. ubytování
7. jízdní řády
8. mp3
9. sms
10. superstar

Hm....

Doprala mi pračka, dovařil jsem, dojedl jsem, dospal jsem se, domigroval blog, dohnal práci, ještě několik takových věcí, a můžu dožít.

Koně

Koně se ženou planinou.
Duní ta zem, duní a otřásá se, koně se řítí planinou. Nemají kam, nemají proč, běží již celou věčnost. Šest černých koní. Slunce ještě nevyšlo, půl oblohy hvězdně černé, půl oblohy temně modré. Ještě nedoběhli, ještě běží. Jejich běh je během života. Červený lev a bílý orel? Minulost. Barvy se mísí. A šestka je v pohybu. Ne za tmou, ne za světlem. Běží podél, kdesi na hraně, tam, kde je ani bůh nevidí. A nedívají se, jak si zapaluji další cigaretu. Nezajímá je to. Nechápou to, celý život mysleli jen na běh. Nikdy se nesnažili znát víc, jejich život je trysk po nikde nekončící pláni pod rozdělenou oblohou.
A pak, náhle, se něco stane. Vůně jsou pro tu vteřinu, pro pouhý mžik oka jiné. Barvy jsou odlišné. Zvuky se změní. A první z nich, antracitový přelud, černější než noc sama, a přece odrážející všechnu bělost světla, ladně, zvolna, během té krátké věčnosti otočí hlavu.

A pohlédne mi do očí.

A šest černých koní se žene planinou. Nemají kam,nemají proč.
Jejich jméno je láska.
Nepřestalas před chvílí dávat pozor?

Holub

Onen holub bydlel tenkrát na starém balkoně. Přivedl tam holubici, sedávali spolu, každé ráno si říkali něco, čemu lidé nerozumí. Každý večer pak usedávali ke spánku, přitisknuti jeden k druhému. Přišlo jaro, a postavili hnízdo. Ráno vycházelo slunce, holubi si povídali, a čekali na vejce. To na sebe nenechalo dlouho čekat. A holub vylétal, a vracel se zas k hnízdu, a měli se dobře. Někdy je vyplašil starý pan domácí, když přišel, říkaje: "Kšá, potvory!" Pak zas odešel. Nemyslel to zle.
A jednou slunce opět vyšlo, a vylíhlo se holoubě. Bylo střapaté, ošklivé a roztomilé. A oba holubi vylétali a vraceli se s potravou se stejnou vytrvalostí, s jakou se slunce ráno objevovalo nad obzorem. Holoubě sílilo, rok ubíhal, a oba holubi trávili svá společná rána hovory na oprýskaném zábradlí balkonu na konci města.
Jednou zase přišel pan domácí, řekl: "Kšá, potvory!" ale neodešel již. Přinesl lopatku, kýbl a koště. "Pěkně ste to tu zesrali, zmetci..."
Holubi se chtěli vrátit. Zakroužili, přilétli k balkonu, ale zase se otočili, když spatřili pana domácího, a letěli pryč.
Odklidil trus, rozšlápl holouběti hlavu, kalužinka krve na podlaze, vyhodil hnízdo, zametl podlahu.
Naházel všechen nepořádek do kýble, a odešel.
Ještě mnoho dnů se holubi vraceli na balkon. Ráno nesedávali na zábradlí, ale na místě, kde bývalo hnízdo. Blížil se podzim, nemluvili již. Seděli, mlčeli, a dívali se na ono prázdné místo. Večer zas sedávali pospolu, tiskli se k sobě a spali.
Občas přišel pan domácí, říkaje: "Kšá, potvory!" a zas odešel.
Jedné noci přišel pan domácí, otevřel dveře, hluk probudil holuba, ten vzlétl, a uslyšel ránu. A holubice jej nenásledovala. Otočil se ve vzduchu a přilétl k balkonu, a uviděl svou holubici, jak leží na podlaze, jedno křídlo vyvrácené, druhým bije o zem, a pana domácího, jak ji klackem shazuje z balkonu.
"Svině posraný, děláte tu bordel, akorát."
Holubice nezemřela hned, až k ránu ji roztrhaly kočky.
A starý holub spává jinde. Jen každé ráno dodnes sedává na balkoně, dívá se na ono prázdné místo, tiskne se ke zdi a mlčí. Zůstal sám, jen se svou láskou, která zemře s ním.