Koně

Koně se ženou planinou.
Duní ta zem, duní a otřásá se, koně se řítí planinou. Nemají kam, nemají proč, běží již celou věčnost. Šest černých koní. Slunce ještě nevyšlo, půl oblohy hvězdně černé, půl oblohy temně modré. Ještě nedoběhli, ještě běží. Jejich běh je během života. Červený lev a bílý orel? Minulost. Barvy se mísí. A šestka je v pohybu. Ne za tmou, ne za světlem. Běží podél, kdesi na hraně, tam, kde je ani bůh nevidí. A nedívají se, jak si zapaluji další cigaretu. Nezajímá je to. Nechápou to, celý život mysleli jen na běh. Nikdy se nesnažili znát víc, jejich život je trysk po nikde nekončící pláni pod rozdělenou oblohou.
A pak, náhle, se něco stane. Vůně jsou pro tu vteřinu, pro pouhý mžik oka jiné. Barvy jsou odlišné. Zvuky se změní. A první z nich, antracitový přelud, černější než noc sama, a přece odrážející všechnu bělost světla, ladně, zvolna, během té krátké věčnosti otočí hlavu.

A pohlédne mi do očí.

A šest černých koní se žene planinou. Nemají kam,nemají proč.
Jejich jméno je láska.
Nepřestalas před chvílí dávat pozor?