Jakže?

Jakže? Máme dovolit bláznovi, aby si před námi hrál na filosofa?
Kolik má ještě času ten člověk, co jsem jej viděl dnes odpoledne uprostřed náměstí s poloprázdnou lahví levného vína v ruce? Držel ji, jako by to bylo dítě. Roztrhaný, špinavý, dlouhé cáry vatové výplně jeho bundy visely k zemi, jako by naň chtěly dosáhnout, choulil se sám k sobě, coural bolavé nohy po dlažbě, bolestná ukázka inferiorní potence lidského bytí.

Kolik mu mohlo být? Pětadvacet, víc? A ten jeho pohled! Bože můj, říkal jsem si, nic tam není! On jistě vnímá minulost, jako my, myslí budoucnost, jako my, ba ani nezná přítomnost, stejně tak, jako my- Ale nemá iluzi přítomnosti! Jeho mysl nezná ten pojem, jen jím pluje, jako uschlá větev korytem řeky.

Díval jsem se na něj, potáhl nezúčastněně z cigarety, a přemýšlel nad tím, jestli ještě žije. On se díval na zem, před sebe, na své téměř již rozpadlé boty, v očích měl prázdno a ve tváři bolest. A náhle - snad to byl jen pocit, snad mlhavý klam - jsem přímo za jeho zády, přes skleslá ramena, spatřil náznak bělostných křídel. Tak takové to může být?

Potáhl jsem z cigarety, naposled, mírně pálila do rtů, odhodil jsem ji, a vykročil.