XIII

Večer byla obloha černá, slunce si našlo cestu pod mraky a svítilo přes střechy továrních hal téměř vodorovně. Ostré světlo, černé stíny. Oheň kouřil nad haldami železného šrotu, lehce poprchávalo. Náhle jsem měl pocit, že vedle mne bije další srdce. Neohlédl jsem se, věděl jsem, že vedle mne nikdo není. Poslouchal jsem ten zvuk, a díval se na muže v dlouhém, hnědém plášti, jak dlouhými, vážnými kroky plyne po chodníku, upínajíce svou mysl na svůj cíl. Brzy zemře, ale neměl by o tom vědět. Lidé by spoustu věcí neměli vědět, protože jsou většinou příliš slabí na to, aby unesli břímě poznání. Nedokážou si s tím poradit, snaží se z poznaného něco vyvodit, to ale bývá mnohdy těžké, a někdy zbytečné.
Muž kráčel dál, a za ním byla chvilkami vidět jemná silueta krásné ženy, jako přelud, který se zrodil zároveň s ním. Již brzy se projeví.
Naklonil jsem tlukot svého srdce Tvému, to aby si mohla spolu říci, co je třeba.
Slunce zapadlo.