Lucii - zimní

Včely voní esencí života. Teď, v době spánku Matky Syré Země, spočívají ve svých úlech, tak, jako druhdy spočívala láska v mém srdci.
Umírají únavou, zimou a hladem, jedna po druhé, zimní chumáč se zmenšuje, a ty tisíce, které zbývají, setrvávají na přesně určených místech, jedna vrstva hlavou doprostřed, další napříč, a další a další, tiché chvění křídel udržuje dnem i nocí teplo potřebné pro přežití tohoto zvláštního živočicha - včelstva. Tady jedinec nic neznamená, a žádná z nich si nemyslí nic jiného, nic o své výjimečnosti, osudu nebo určení. Žijí a umírají pro celek. Pro královnu, matku a duši všech.
V tichém šumění tak vyčkávají, čekají, až přijdou teplé dny, slunce až ozáří česno a ony vyletí ven, do rozkvetlých luk, do korun stromů, umírat upracováním, opotřebené, vypelichané, potrhaná křídla, pořezané oči, bez ideálů a zbytečných myšlenek, bez touhy po čemkoliv, bez stížností.
Matka začne plodit legie nových dělnic, včelstvo ožije, vzroste množství bezvýznamných jednotlivců, tvořících mocné a inteligentní společenství. Veškeré úsilí bude směřovat k přežití další zimy.

Kdybych si mohl vybrat, raději zemřu ve slunci a v lásce, raněný, opotřebovaný a vyčerpaný, než v zimě svého srdce. A já si mohu vybrat.
Ty si můžeš vybrat?