Nox

Noc již dávno vytlačila večer, měsíc ozařoval krajinu jasným světlem. Opustil jsem les, jeho klid a napětí, a dal se pěšinou do města, mezi strmé domy, beton a sklo.
Ohně.
Křik a hlahol ze všech stran. Město mě uvítalo s důstojným nadhledem, pohostinné a nebezpečné.
Zvolna jsem kráčel po chodníku, přemítajíc uvnitř o vnějším, když mě vyrušila vzpomínka. Rozestřela se mi před očima bez možnosti úniku. Bílá zděná bouda se šikmou střechou, pěšina pod stromy, omšelá lavička, pískoviště.
Místo, kde končily všechny ty dlouhé hovory, s důvěrou a tichostí vedené. Zastávka Loučení.
Zastavil jsem se, zapálil cigaretu, další vzpomínka na blues a gin, a povolil udidlo nostalgii.

Pozoroval jsem noc, přátelskou, jako kdysi, pukliny na chodníku, stále ty stejné, okna, opět zářící do tmy.

Ta rána na mém pravém rameni, těsně vedle krku, zasazená s takovým citem a přesností, mě zabolela hedvábně a bodavě. Dosud stačí si na ni vzpomenout, a zasyknu, zavřu oči a chvěji se, dokud to neopadne.
Dosud se nezahojila, dosud krvácí.
Kde jsou ty rty?

Lovec

Tohle nebylo poprvé, ale tentokrát cítil, že se něco děje. Stál tiše, tlumil dech, nehýbal se.
Stromy okolo si tiše předávaly svá tajemství tmou, jejich šum se přeléval lesem ve vlnách, které připomínaly dávno již zapomenutou řeč starých.
Tam před ním, pod vrásčitým dubem byl stín, připomínal zvláštní postavu, vysokou, mohutnou, krčící se při kmeni. Nehýbala se. Snad je to jen stín, zrak, vybičovaný tmou, se snadno zmýlí. Musí čekat, světla brzy přibude, a kdyby se to pohnulo...
Stál dál, a zíral do tmy. Tušil, co vidí. Slýchal již mockrát o temných. Staré bytosti, které žijí v temnotě lesa, a ukazují se jen vyvoleným.
První ptačí zpěv začal vytlačovat noční zvuky, obloha nad korunami stromů začala modrat. Teď už bylo vidět, že ten stín má tvar. Nerozeznatelný, ale jistý. Lovec čekal, trpělivost je důležitá, to ho učil otec. Poslední zvuky noci se ozvaly silněji a odešly. Bylo tu ráno, a stín se nehýbal.
Tmavá postava, choulící se do sebe, jakoby ve smutku.
Tohle byl okamžik, kdy muselo dojít k boji. Utéci nelze. Temní mají bystré smysly a silnou vůli. Otočit se k jednomu z nich znamená jistou smrt.
Je to zkouška. Zkouška síly. Bude vyzkoušen, jestli je hoden splynout a stát se větším.
Postava tiše zdvihla hlavu, zvuky lesa umlkly. Lovec vystoupil vpřed, a uchopil tesák.
"Tady stojím. Tady stojím a budu stát, dokud nebudu uznán," opakoval starou větu.
Temný se jako závanem větru zdvihl, a rozepjal křídla.
V srdci nesl lásku, a v rukách smrt. Slunce vyšlo.