Lovec

Tohle nebylo poprvé, ale tentokrát cítil, že se něco děje. Stál tiše, tlumil dech, nehýbal se.
Stromy okolo si tiše předávaly svá tajemství tmou, jejich šum se přeléval lesem ve vlnách, které připomínaly dávno již zapomenutou řeč starých.
Tam před ním, pod vrásčitým dubem byl stín, připomínal zvláštní postavu, vysokou, mohutnou, krčící se při kmeni. Nehýbala se. Snad je to jen stín, zrak, vybičovaný tmou, se snadno zmýlí. Musí čekat, světla brzy přibude, a kdyby se to pohnulo...
Stál dál, a zíral do tmy. Tušil, co vidí. Slýchal již mockrát o temných. Staré bytosti, které žijí v temnotě lesa, a ukazují se jen vyvoleným.
První ptačí zpěv začal vytlačovat noční zvuky, obloha nad korunami stromů začala modrat. Teď už bylo vidět, že ten stín má tvar. Nerozeznatelný, ale jistý. Lovec čekal, trpělivost je důležitá, to ho učil otec. Poslední zvuky noci se ozvaly silněji a odešly. Bylo tu ráno, a stín se nehýbal.
Tmavá postava, choulící se do sebe, jakoby ve smutku.
Tohle byl okamžik, kdy muselo dojít k boji. Utéci nelze. Temní mají bystré smysly a silnou vůli. Otočit se k jednomu z nich znamená jistou smrt.
Je to zkouška. Zkouška síly. Bude vyzkoušen, jestli je hoden splynout a stát se větším.
Postava tiše zdvihla hlavu, zvuky lesa umlkly. Lovec vystoupil vpřed, a uchopil tesák.
"Tady stojím. Tady stojím a budu stát, dokud nebudu uznán," opakoval starou větu.
Temný se jako závanem větru zdvihl, a rozepjal křídla.
V srdci nesl lásku, a v rukách smrt. Slunce vyšlo.